Aneb jak se cítím jako občan EU? V roce 2004 jsme se dali na společnou cestu s moha jinými národy Evropy. Tehdy mi bylo 10 let a já si myslel, že je správná. Za 11 let na ní se toho ovšem mnoho změnilo. I můj pocit z této cesty.
Byl to jeden z důležitých milníků pro bývalé státy východního bloku, pro státy, které zažily totalitní režim, nesvobodu a socialismus v praxi, jenž ze své podstaty útočí na lidskou přirozenost, totiž na vzájemnost lidí obecně. O tom by se samozřejmě dalo dlouze diskutovat. Kdyby tady ovšem nebyla jiná znepokojující věc. Obávám se, že na rozcestí 90. let jsme se rozhodli vydat špatným směrem, ačkoliv se mohlo zdát, že je pro nás onen směr nevyhnutelný. Cesta, nebo spíše pěšina nevedla růžovým sadem, na mnoha místech byla zarostlá, špatně schůdná, nakonec jsme ji ale prošlapali až do místa, kde se napojila na jinou cestu. Ta byla široká, mohli bychom ji nazvat Evropskou dálnicí. Setkali a spřátelili jsme se tam s mnoha národy starého kontinentu, díky nimž byl boulevard evropské integrace bohatý na vůně, chutě a barvy. Všichni šli společně vstříc nejasné dálce, a ačkoliv moc nehleděli vpřed, nesešli, nenabourali. Jednotná v rozmanitosti. Vše vypadalo o mnoho snazší, protože naše nová dálnice byla projektována v jakémsi Bruselu. Kdo ale rozhodoval o tom, kudy se ta cesta bude ubírat? Kdo nařizoval, co si na ní budeme brát, a kdo zakazoval, co si vzít nesmíme? Z odpovědí na tyto otázky pramení moje nelichotivé pocity, jež z EU mám.
Vědí milí Bruselští vymýšleči směrnic a nařízení, že byl člověk obdařen svobodnou vůlí? Připadá mi, že nikoliv. Připadá mi, jako by nás, obyčejné občany, považovali spíše za ovčany, kteří nejsou svéprávní. Příklady tohoto můžeme nalézt v každodenním životě. Asi poněkud směšně působí omílaná causa Pomazánkové máslo, nicméně se jedná o učebnicovou ukázku. Proč musel i sem ouřednický šotek bruselský strkat své prstíčky? Pravděpodobně by si totiž hloupoučký český spotřebitel mohl ráno namazat na chleba místo pravého másla máslo pomazánkové. A navrch ještě marmeládu. Pardon, vlastně džem. Ještě by si náš všetečný šotek měl posvítit na pleťové mléko. Krávu ani nepotkalo, kávu by nevylepšilo. Dále tu máme kočičí jazýčky, granátové jablko, kyselé žížalky nebo třeba Mozartovy koule! Že si někdo říká: „Proč vůbec řešit pomazánkové máslo? Stalo se a jsou tu jiné důležitější věci.“ Ano, jedná se o zástupný problém, ale tady narážíme na druhou stránku našeho učebnicového příkladu. Zeptejme se jinak: „Proč vůbec EU řeší pomazánkové máslo?“ Zřejmě aby utratila peníze, které předtím vysála z našich kapes… Ale jsou tu mnohem vážnější témata, která nás stojí mnoho peněz a vedou k tomu, že nemůžeme žít svobodné životy a že se ti, jež by je chtěli žít, cítí nesvéprávně a nedůstojně.
Dalším z pocitů, které z EU mám, je jakási nevýznamnost nebo nicotnost. Čeho? Mého, tedy euroskeptického hlasu. „Smůla,“ namítnou mnozí, „holt euroskeptici nevyhrávají volby.“ Ale o tom to tolik není. Samet měl vést k demokracii. Mnozí si mysleli a dodnes myslí, že demokracii máme, pokud si můžeme říkat, (skoro) co chceme, a chodíme ke svobodným volbám. To je ale až jakási nadstavba. Dle mého je základem demokracie diskuze, ve které znějí i opoziční názory. V českém prostředí to jakž takž funguje, ale o stupeň výš už je demokracie jen pouhým vyprázdněným heslem, kterým se mnozí zaštiťují. Víme, že v Bruselu naší společnou dálnici projektuje velká koalice eurolidovců a eurosocialistů již několik let. Parlament, v němž by měla být vedena rozprava, byl přetvořen na velkou schvalovací továrnu produkující jeden zákaz za druhým. Předlistopadovou terminologií by se řeklo, že překračují plán o mnoho procent. Můžeme slýchávat o takzvaném demokratickém deficitu EU. Projevuje se na mnoha místech, nejen v „Parlamentu“. Z čeho ale pramení? Tím zdrojem je nedostatek sebereflexe. A platí jednoduchá nepřímá úměra: čím nižší sebereflexe, tím vyšší akceschopnost. Mnozí by si řekli: „Paráda!“ Kdyby tu ovšem nebyl háček. Sebereflexe se blíží k nule, tudíž akceschopnost míří kamsi nekonečně vysoko a Brusel po ní úspěšně šplhá. Zkouší, kam až může vylézt a co ještě ovčan strpí. Inu, strpí toho hodně, protože se nahoru nekouká a ukolébán europropagandou se v klidu pase dole. A tak je bruselský šotek natolik akceschopný, že si dovoluje porušit svá vlastní pravidla, která byla navíc mnohdy přijata proti vůli občanů. Ačkoliv Lisabonská smlouva nedovolovala EU sanovat jednotlivé členské státy ve finančních potížích, v případě krachujícího Řecka se na to nehledělo. Až později vznikl ESM, který měl podobným rozepřím předcházet. Nicméně i jeho vznik byl pochybný, když o něm bylo rozhodováno ve zjednodušené proceduře, přestože na EU převedl nové pravomoci, což Smlouva o Evropské unii (ve znění Lisabonské smlouvy) v čl. 48 odst. 6 zakazuje. Samozřejmě se to vždy zaonačí do hezké politicko-právnické mluvy. Zatím snad vrcholem zneužití nekonečné akceschopnosti Bruselu byl útok na kyperské střadatele, když se i tento ostrov dostal do finančních potíží. Evropská unie bohužel nevidí trám ve vlastním oku, ač třísek u mnohých jiných si všímá. A tak neslyší odlišný názor a ty, jež jej říkají, ostrakizuje, dělá z nich extremisty. Nebývá ale jeden extrém vyvolán extrémem opačným? Nepolarizují se navzájem odlišné pohledy?
Strach! To je zřejmě ten nejdůležitější pocit, který jako občan EU mám. Jsou to obavy z toho, kam se naše společná cesta ubírá. Nešedne nám původně pestrý boulevard? Neotáčí se naše dálnice o sto osmdesát stupňů? Možná byl Orwellův román 1984 hyperbolický, přesto se v něm až hrozivě zrcadlily tehdejší východní režimy. My bychom se měli mít na pozoru, aby to, co bude vydáno v Bruselu, nebylo psáno newspeakem nebo jazykem ptydepe. Protože vyvstává jednoduchá otázka. Potřebovala by fungující a prospěšná organizace vynakládat ohromné prostředky, které nejprve vytáhla z kapes svých ovčanů, na propagandu sebe sama před oněmi ovčany?
Ještě z něčeho mám strach. Doufám, že nezajdeme na naší cestě moc daleko, protože by se mohlo stát, že se objeví nový Marx, jenž bude hlásat boj ovčanského proletariátu proti bruselské úřednické buržoazii. To jsou ale černé scénáře, ke kterým se snad zatím neblížíme.
Pokud ovšem zpomalíme, sundáme z očí růžové brýle, prohlédneme vpřed a nenecháme se dál vláčet davem, možná najdeme nějakou odbočku, která nás vrátí na původní směr vstříc svobodě a demokracii. A možná to nebude jen naše odbočka, ale na novou cestu se s námi vydají i jiní. Společně si ponecháme to, co je dobré. To, co je špatné, necháme na staré cestě. Protože je pravdou, že i evropský projekt přináší své chutné ovoce. Bohužel se nám někteří snaží namluvit, že špatná úroda je daní za tu dobrou. Není tomu tak. Například mnozí oceňují možnost volného cestování. Ano, ale to může klidně fungovat i bez obrovského počtu kanceláří v Bruselu. Cožpak musí být Švýcarsko členem EU, aby mohlo být součástí Schengenu? Nikoliv. Takových dobrých věcí je samozřejmě daleko více. Proto až někdo bude říkat, že dobré bez špatného nejde, nevěřte. Zpomalte, zamyslete se a nebuďte ovčany.
Tento text vznikl na podzim loňského roku pro literární soutěž v rámci projektu ,,Braň svoje práva, euroobčane!“ podporovaného z prostředků EU. Pro potřeby blogu mírně upraveno.
