Imprese z Bordeaux: 1. Díl - Bon voyage!

1 člověk, 2 kufry, 1 batoh a pes. Čeká nás 6 měsíců v metropoli vína nebo, jak se praví v cestovním průvodci, v baště buržoazie – Bordeaux. Jistě by bylo příjemné letět letadlem, ale okolnosti tomu chtěli jinak.

Takže cestujeme autobusem a vlakem s přestupem v Paříži. Můj pes, který je plyšový a kterého jsem dostal od kamarádky Marthy, aby se mi tolik nestýskalo, zaujal 2 holky ještě v pražském metru. Nevím, co si špitaly, ale rozhodně se při pohledu na něj (nebo na mě?) hihňaly. Autobus odjížděl z Florence v sobotu v 15:30 a já měl pro sebe 2 sedačky. Stavěli jsme v Plzni, Norimberku a na nějakých dalších místech, o kterých už nevím, protože kousek od Heidelbergu jsem usnul.

Spal jsem prakticky až do Paříže, krom doby, kdy jsme asi kolem půl čtvrté ráno stavěli na 10 minut na odpočívadle. Vyrazil jsem vstříc toaletám, když tu náhle se válím po zemi. Ledovka kam se podíváš. V duchu jsem doufal, že mě nesleduje celý autobus. Teploměr ukazoval  -2 °C a od parkoviště autobusu k záchodům vedlo asi 20 schodů. Tak hezky pomalu a drž se pevně zábradlí, říkal jsem si. Připadal jsem si jako ten zlodějíček z filmu Sám doma, když se snažil dostat po zledovatělém schodišti do domu McCallisteroých. Zdolával jsem schůdek po schůdku, až jsem dosáhl vrcholu, kde mě čekalo dobrých 10 metrů kluziště. Bez zábradlí! Brusle jsem s sebou neměl. Ačkoliv jsem byl rozespalý, mráz mě dokonale probudil a já dokázal zkoordinovat pohyby tak, že jsem se bez újmy dostal až do cíle. Následovala cesta zpět. Když jsem scházel schody, držel jsem se zábradlí, které bylo také celé zmrzlé, ještě křečovitěji než předtím. Proti mně se vyrazil z autobusu protáhnout spolucestující. Čekal jsem, jestli sebou švihne jako já. Možná poučen pohledem na mě pochopil a led ho nepřekvapil. Vyzkoušel jeho kluzkost a vrátil se do autobusu. I já už jsem zase seděl na svém místě a pokračoval ve spánku zkroucený jako paragraf a tisknoucí se ke svému pejskovi.

Řidič oznámil, že se blížíme do cíle naší cesty. Zaparkovali jsme na mezinárodním autobusovém nádraží Paříž-Gallieni, popadl jsem své dva kufry a šel na metro.  S ne příliš přívětivým ranním výrazem jsem sestudoval bezpečností pokyny, které jsou zřejmě vyvěšeny v každé stanici. Zaujal mě zejména pokyn nabádající nás popovídat si o opuštěném zavazadle s naším sousedem, pokud nějaké takové zavazadlo najdeme. A když nebudu mít souseda? Mám si nějakého najít, abychom to společně mohli probrat? To už jsem se nedočetl. Po přesedlání na další linku metra si naproti mně sedl pán středního věku s velmi zarputilým výrazem. S sebou vezl průhledný plastový box velký asi jako můj kufr a skládací stolek. Možná někam jede protestovat a jedná se o petiční stolek, pomyslel jsem si. A možná taky ne…

Po příjezdu do Paříže

U vlakového nádraží Montparnasse se potkává několik linek metra, takže se jedná o vcelku zašmodrchaný dopravní uzel. Při jeho procházení jsem si připadal jako v hororu Katakomby odehrávajícím se ve francouzské metropoli. Zdá se, že Francouzi mají v oblibě schody. Zvláště pak když vezete dva těžké kufry. Když zdoláte jedny, po 5 či 6 metrech vás čekají další. Poté, co jsem konečně unikl z toho gordického uzlu, jsem si na chvilku připadal jako v pražském metru na Míráku – Hubiz! No ale je dobře, že u nás nejsou turnikety, s kufry se jimi prochází blbě. Ocitl jsem se v -1. podlaží vlakového nádraží. Opodál stála skupinka asi 8 informátorů, kteří měli v případě potřeby radit cestujícím. Sotva mě uviděli, zalezli raději za roh. Bylo to možná ještě kvůli mému rannímu výrazu, nevím. Každopádně já jejich rady nepotřeboval. Vlezl jsem na eskalátor a nechal se vyvézt do přízemí. A v tom jsem ho uviděl. Byl tam on! Paul! Pravý, pařížský… Stál přímo naproti mně a lákal mě svými vypečenými dobrotami. Nenechal jsem se dvakrát pobízet a šel jsem si objednat snídani. Zklamání: přístroj na kávu nefungoval, takže jsem si nemohl dát cappuccino. Ale mladý hoch mi nabídl espresso neboli, jak by řekl našinec, piccolo. K tomu jeden croissant a viennoise chocolat jako vzpomínku na mou nedávnou cestu do Vídně. Bohužel nic pražského tam neměli. Posadil jsem se na studenou židli, udělal nezbytnou fotku mé snídaně a pustil se do jídla. Za chvilku opodál štěbetali čtyři vrabci, žádné holubí vrkaní jako v Praze. Podělil jsem se s vrabci o svou snídani. Byli na sebe docela oškliví, neváhali si krást získané jídlo. No jo, boj o přežití je nemilosrdný v Paříži stejně jako v brazilském deštném pralese. Moji noví francouzští přátelé.

Pařížský Paul

Po snídani jsem měl ještě víc jak hodinu a půl času na průzkum nádraží. Vyjel jsem o patro výš, kde se nacházely další obchody, nástupiště, prodejna lístků, čekací zóny, zóny pro nabití elektroniky a další pâtisserie Paul. Zde jsem nezjišťoval, zda mají kávovar rozbitý. Pokoušel jsem se připojit k wi-fi, ale marně. Tak jsem tedy dál objevoval různá zákoutí nádraží. Narazil jsem na poličky s volně přístupnými knihami. Nejenže se na nich našla oddechová četba jako např. kuchařka, pro náročnější čtenáře byl připraven i jeden chutný kousek od Roberta Huea s názvem Communisme: La mutation. Stalinismus nedopadl dobře, tak je třeba začít znova a lépe pro světlé zítřky Francie. Toť zhuštěný obsah knihy do jedné věty.

Nádražní knihovnička

Knihovnu jsem raději opustil a zasedl jsem k pianu, které bylo překvapivě i v takovém chladu, jaký na nádraží panoval, docela naladěné. Halou se rozezněly různé skladby, třeba i Tři oříšky pro popelku nebo známý český hit Bonsoir mademoiselle Paris od Olympicu. Nevím, zda dokázali tuto příhodnou písničku ostatní cestující ocenit, ovšem když jsem od piana vstával se ztuhlými prsty, dočkal jsem se i palce nahoru. Při tom všem jsem byl hlídán značným počtem francouzských vojáků a policistů.

Na krátký okamžik jsem se stihl připojit k internetu, abych mamce odeslal fotku mé snídaně, když konečně zveřejnily na informačním panelu číslo nástupiště, kde čekalo moje TGV, tedy přesněji iDTGV. Vagón 17, sedadlo 54. Splynul jsem s davem proudícím po nástupišti dál a dál a míjel postupně očíslované vozy: 1, 2, 3, …. 8, 9, 10 a zpomalení, až úplná zácpa. Prošel jsem kontrolou jízdenky a mohl jsem pokračovat v počítání. 11, 12, 13, 14 = bar (dobré vědět). Až skoro úplně na konci jsem dorazil k vozu 17. Vstoupil jsem do něj, přičemž jsem čekal, než paní přede mnou umístí svůj kufr větší než já do prostoru pro zavazadla. Nakonec jsem se jí nabídl a společnými silami jsme to zvládli. Na oplátku i ona mně pomohla s mými kufry. Mé místo bylo úplně na konci vagónu. Jako rebel jsem si sedl na sedadlo 53, jelikož bylo u okénka. Když jsme vyjeli z nádraží, uviděl jsem poprvé od příjezdu na autobusové nádraží svět venku. Nad Paříží vládla šedivá ponurá obloha a mě čekala přes 3 hodiny dlouhá cesta. Městem jsme se courali, ale když jsme projeli branami Paříže, vlak nabral na rychlosti. Uháněli jsme krajinou a já se nemohl dívat ven, protože se mi z toho akorát točila hlava. Ještěže mám místo u okna. V reklamních novinách jsem vyluštil několik dětských her a sestavil si rovnici v úloze pro výpočet konečného počtu cestujících na trase Paříž – Cannes, přičemž mezitím na 4 zastávkách různý počet lidí vystoupil a nastoupil. Šedivou oblohu vystřídala jasná modř doplněná bílými šmouhami, když průvodčí (nebo jaká je to funkce) oznámil 10minutové zpoždění.

Ve vlaku